Rovnost a zákaz diskriminace

Celá lidskoprávní iniciativa vychází z premisy upravené v článku 1 Všeobecné deklarace lidských práv, podle nějž

“Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv”.

Závazky k zajištění toho, že tento základní princip rovnosti bude respektován, jsou obsaženy v lidskoprávních dokumentech Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské unie ve formě ustanovení zakazujících diskriminaci.

—————————————————————-

Významný zákaz diskriminace v lidskoprávních úmluvách přijatých na půdě Organizace spojených národů je zakotven v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR). Ten stanoví, že “zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů”. Článek 2(1) Paktu je v této souvislosti rovněž relevantní, jelikož stanoví, že práva upravená Paktem budou zajištěna “bez diskriminace” založené na osobních charakteristikách jako je rasa nebo pohlaví.

Jak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (v článku 24(1)), tak i Úmluva o právech dítěte (v článku 2) uvádějí, že práva, která zaručují, svědčí dětem bez jakékoli diskriminace založené na osobních charakteristikách, jako je rasa, pohlaví nebo politické smýšlení. ‘Postižení’ je uvedeno jako relevantní charakteristika v této souvislosti v článku 2(1) Úmluvy o právech dítěte.

Diskriminace na základě postižení je zakázaná v článku 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. V souladu s článkem 2 Úmluvy znamená diskriminace chování, jehož ‘cílem’ nebo ‘důsledkem’ je odepření přístupu k nějakému právu z důvodu postižení – jedná se o přístup, který odráží způsob, jakým byla ‘diskriminace’ chápána již dříve v lidskoprávních úmluvách OSN. Článek 2 Úmluvy vedle toho jasně stanoví, že odepření ‘přiměřené úpravy’ rovněž zakládá diskriminaci. Příkladem případu, v němž Výbor pro práva osob se zdravotním postižením shledal odepření přiměřené úpravy, a v důsledku toho konstatoval nezákonnou diskriminaci, je HM proti Švédsku. Tento případ se týkal ženy s postižením, která ze zdravotních důvodů požádala o povolení k dobudování rozšíření svého domu. Stavební úřad její žádost zamítl, a to aniž by se zabýval jejím postižením, s poukazem na politiku, v souladu s níž měly být žádosti o stavební povolení v dané lokalitě zamítány. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením shledal, že stavební úřad se měl zabývat tím, zda by v daném případě nepředstavoval odklon od standardního přístupu přiměřenou úpravu zohledňující skutečnosti, související s postižením žadatelky.

V systému Rady Evropy je diskriminace při požívání práv zakotvených Evropskou úmluvou (včetně práva na spravedlivý proces) zakotvena v článku 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.

V systému Evropské unie zakazuje článek 21 Listiny základních práv Evropské unie diskriminaci při interpretaci a aplikaci práva Evropské unie, a to na mj. i na základě postižení. Jelikož právo Evropské unie čítá počet směrnic týkajících se trestní justice, musí být i tyto interpretovány v souladu s požadavkem zákaz diskriminace na základě postižení.

Poskytovatelé služeb souvisejících se soudními nebo správními řízeními mohou člověka diskriminovat na základě toho důvodu, že se jedná o dítě, nebo na základě toho, že má mentální postižení nebo duševní poruchu. Rovněž mohou diskriminovat na základě průniku těchto skutečností, tedy na základě toho, že se jedná o dítě, které má mentální postižení nebo duševní poruchu.

Taková diskriminace může mít podobu pravidel, chování nebo systémů, jejichž účelem je člověku odepřít přístup ke spravedlnosti, a to bez jakéhokoli odůvodnění – např. pravidlo bránící dětem v přístupu k právníkovi může tyto děti diskriminovat na základě věku. Tato diskriminace se rovněž může projevovat ve formě pravidel, chování nebo systémů, které se tímto způsobem projevují v praxi, ačkoli to nebylo jejich hlavním účelem či cílem – např. požadavek, že člověk musí být schopen porozumět složitým větným konstrukcím, aby mohl podat svědeckou výpověď, velmi pravděpodobně povede k diskriminaci jak dětí, tak lidí s mentálním postižením. Navíc při nejmenším ve vztahu k charakteristice postižení může diskriminace mít rovněž podobu odepření přiměřené úpravy.

Přiměřená úprava je přizpůsobení standardních postupů nebo poskytnutí zvláštní podpory, nezbytných k tomu, aby člověk nebyl ve znevýhodněném postavení z důvodů svého fyzického, smyslového, mentálního, duševního nebo jiného postižení. Vyžaduje tak přijetí pozitivních opatření za účelem určení toho, jaké přizpůsobení nebo podpora by toto případné znevýhodnění ve vztahu ke konkrétnímu člověku odstranily, jakož i zajištění toho, že toto nezbytné přizpůsobení a podpora budou poskytnuty. Požadavek přijetí přiměřených úprav je limitován kritériem ‘nadměrného zatížení’ a ‘nepřiměřenosti’.

V soudních nebo správních řízeních tak toto přizpůsobení může mít podobu větší flexibility o otázce provádění dokazování – např. umožnění toho, aby dítě s duševní poruchou mohlo být k soudci otočeno zády, když s ním mluví; časté přestávky a zajištění přístupu k hračkám nebo jiným věcem, které mohou dětem pomoci se uvolnit (jako je trampolína nebo oblíbený plyšový medvídek) nebo provádění dokazování v určitou denní dobu. Ze závazku k poskytnutí přiměřených úpravu může rovněž vyplývat povinnost zajištění podpory, jako je živý zprostředkovat, který by dítěti s mentálním postižením pomohl při sdělování informací policii.

Za účelem zajištění, že děti s mentálním postižením a duševními poruchami nebudou diskriminovány soudními nebo správními systémy (a odborníky, kteří v jejich rámci působí), je nezbytné, aby dotčení odborníci měli určité dovednosti. Ty zahrnují schopnost být flexibilní, schopnost identifikovat, jaké formy přizpůsobení nebo podpory budou účinné při odstraňování případných znevýhodnění.