Schopnost vybudovat s dětmi s mentálním postižením důvěru a vztah

Existuje mnoho různých přístupů, které si mohou odborníci osvojit s cílem zmírnit napětí a zajistit, aby se dítě s mentálním postižením cítilo uvolněněji. Mohou to být např. neverbální aktivity a hry, jakou jsou: aktivity zaměřené na motorické dovednosti např. házení míčkem; stavění kostek; kreslení obrázků a vyprávění příběhů apod. U dětí, které jsou více komunikativní, lze přistoupit k nezastrašujícím a bezpečným tématům jako je povídání o počasí, o dopravním prostředku, který dítě při cestě využilo, přičemž obě tato témata jsou považována za dobré “lamače ledů” (ice-breakers).

Jeden z přístupů k “lámání ledů”, který byl využit v projektu Volba a změna (Choice and Change project), britské longitudinální studii, která zahrnovala 12 mladých lidí s mentálním postižením, spočíval ve sběru sociodemografických informací od těchto lidí ještě před prvním rozhovorem, a to prostřednictvím komiksové brožurky ‘Vše o mně (All About Me)’. Ve Spojeném království Nadace pro lidi s mentálním postižením (Foundation for People with Learning Disabilities) a Cafcass, vytvořila dobré vzory těchto typů brožurek.

Klíčovým faktorem při budování důvěry je rovněž řeč těla. Pokud neverbální signály neodpovídají tomu, co je řečeno, je pravděpodobně dojde ke vzbuzení nedůvěry. Existuje mnoho způsobů, jak neverbálně komunikujeme, jako jsou výrazy tváře, gesta, postoj těla a dotyky. Osvojení si otevřeného postoje a schopnost být přívětivý, uvolněný a usměvavý, to vše může dítěti pomoci cítit se pohodlněji. Mnoho dětí si často hraje na zemi se svými hračkami, takže odborník by si měl za nimi sednout a hrát si s nimi.

Je prokázáno, že děti nejlépe komunikují s lidmi, s nimiž mají dobrý vztah. Je proto důležité, aby odborníci účinným způsobem rozvíjeli svou schopnost naslouchat, jinak může v komunikaci dojít k problémům. Jedním ze způsobů pro zlepšení schopnosti naslouchat je praktikovat ‘aktivní naslouchání’, což znamená odpovídat na to, co děti vypráví tím, že shrneme a zopakujeme to, co si myslíme, že danou větou myslely. To dává dítěti příležitost nás opravit, pokud jsme jim správně neporozuměli.

Mozaikový přístup vychází z předpokladu, že děti jsou ‘experty na své vlastní životy’, a zjišťuje jejich postoje a přání ze společného povídání, procházek, aktivit a hodnocení.’

Franklin a Sloper upozorňují na to, že práce s lidmi s mentálním postižením a/nebo neverbální komunikací vyžaduje čas a nespočívá pouze v jednorázovém setkání. Je proto důležité, aby odborníci udrželi vztah, který s dítětem navázali, v průběhu doby, kdy se vzájemně nepotkávají, např. tím, že dítěti dají něco, co jej bude na odborníka upomínat, jako jsou fotografie nebo kontaktní údaje. Jedná se o přístup, který je často využíván budoucími adoptivními rodiči v době předcházející trvalému umístění dítěte v adoptivní rodině. Podobný přístup byl přijat v Maďarsku v rámci programu ‘živá bójka’, vytvořením psychologem z Centra pro ochranu dětí (Child Protection Centre) ve spolupráci s policií a Centrem primární péče (Primary Care Centry) v kraji Baranya, v jehož rámci jsou rodiče požádáni o to, aby dali dítěti jeho oblíbenou hračku, fotografie a kontaktní údaje s cílem snížit traumatický dopad odebrání dítěte z rodiny:

Ve Spojeném království sociální pracovníci, kteří pomáhali policii při výslechu dítěte s mentálním postižením, které se stalo obětí sexuálního zneužívání, dali této dívce číslo mobilního telefonu, aby je mohla kontaktovat kdykoli, pokud by cítila, že si potřebuje s někým promluvit. Rovněž pro ni vytvořili kalendář, aby mohla odpočítávat dny do jejich další návštěvy. http://www.bbc.co.uk/news/uk-england-cambridgeshire-25659042