Zastoupení a pomoc

Právo na zákonné zastoupení nebo právní pomoc v soudních nebo správních řízeních vyplývá z mezinárodních závazků o lidských právech. Toto právo má největší význam v souvislosti s trestní spravedlností a zbavením osobní svobody. Například článek 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zaručuje právo na bezplatnou právní pomoc v trestním řízení ‘v každém případě, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují’. Stejný článek upravuje právo na bezplatnou pomoc tlumočníka v trestním řízení, ‘jestliže [obviněný] nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem, jehož se užívá u soudu.’ Tato práva jsou rovněž garantována specificky ve vztahu k dětem v trestním řízení v článku 40(2) Úmluvy o právech dítěte . Právo ‘okamžitého přístupu k právní nebo jiné odpovídající pomoci’ v případe, kdy je dítě zbaveno osobní svobody, je upraveno v článku 37(d) Úmluvy o právech dítěte.

Článek 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením zaručuje právo všech osob se zdravotním postižením, včetně dětí s mentálním postižením, na přístup ke spravedlnosti ve všech občanskoprávních, trestních nebo správních řízeních. Text citovaného článku nicméně výslovně nehovoří o právu na zákonné zastoupení nebo právní pomoc. Namísto toho smluvní státy zavazuje k poskytnutí ‘procedurálních a věku odpovídajících úprav’ za účelem zajištění skutečného přístupu ke spravedlnosti pro všechny osoby se zdravotním postižením ve všech právních řízeních. Gibson argumentuje, že článek 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením v sobě implicitně obsahuje právo osob se zdravotním postižením, aby jim byla v určitých případech poskytnuta bezplatná právní pomoc. Uvádí:

“[Při] absenci takových fór, která by byla dostatečně jednoduchá, a to jak po stránce procesní, tak po stránce hmotné, pro to, aby soudní jednání bylo spravedlivé i pro osoby s postižením bez nutnosti právní pomoci, vyžaduje Úmluva zajištění bezplatné právní pomoci pro osoby s postižením, které si nemohou právní pomoc opatřit samy, jakož i to, že bezplatná právní pomoc bude dostupná při nejmenším v případech, které se týkají porušení lidských práv zaručených v Úmluvě.”

Odborníci pracující s dětmi a rodinami musí být vyškoleni v právech týkajících se bezplatné právní pomoci, zákonného zastoupení a právní pomoci pro děti, relevantních pro jejich zemi a region. V návaznosti na školení by odborníci měli být schopní se obracet na příslušné orgány, aby zajistili přístup ke skutečného zastoupení a pomoci pro děti, které tvrdí, že byla porušena jejich lidská práva nebo které se domáhají ochrany před porušeními jejich lidských práv u národních soudů. Za účelem zajištění skutečného přístupu ke spravedlnosti, musí být takové zastoupení a pomoc přístupné i pro děti s mentálním postižením, jak bylo popsáno výše. Existují zde praktické nástroje, které mohou pomoci právníkům v tom, aby právní zastupování z jejich strany bylo vice vstřícné k dětem a citlivé k postižení. Příkladem dobré praxe je tato zpráva UNICEF a Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu, která stanoví kritéria pro rozvoj bezplatné právní pomoci vstřícné k dětem v Africe. Zpráva zahrnuje tři základní kompetence pro bezplatnou právní pomoc, kterou by bylo možné označit za vstřícnou k dětem: rozhovor s dětskými klienty, poradenství a jednání a skutečné právní zastoupení. Rady obsažené ve zprávě, které se týkají vedení rozhovoru s dětským klientem, se specificky nevztahují k dětem s mentálním postižením, ale poskytují několik užitečných tipů, které jsou v daném kontextu relevantní:

“Vedle posouzení schopnosti dítěte komunikovat by se měl poskytovatel právní pomoci snažit zjistit informace o kulturních, sociálních, náboženských a historických faktorech, které mohou mít vliv na schopnost poskytovatele bezplatné právní pomoci účinně komunikovat s dítětem a jeho nebo její rodinou. Bez těchto informací může být snaha poskytnout účinnou bezplatnou právní pomoc zkalena, a to z důvodu nedostatku komunikace mezi poskytovatelem bezplatné právní pomoci a dítětem a jeho rodinou, a stanovení si nerealistických, neodpovídajících nebo nemožných cílů. Poskytovatelé bezplatné právní pomoci musí rozumět tomu, jak neprávní faktory mohou ovlivňovat jednání a rozhodování dětí a jejich rodin.“

Vedle tradičního zákonného zastoupení nebo právní pomoci mohou být pro děti vyžadovány specifické formy zastoupení, jako je ustanovení zástupce z řad neprávníků nebo opatrovníka pro řízení, který by zastupoval názory dítěte v příslušném řízení. Pro více informací viz zde.

Odborníci by si měli být vědomi všech forem zastoupení a pomoci, které jsou dostupné pro děti v daných případech, a poskytnout dětem při přístupu k těmto mechanismům podporu, kterou děti potřebují. Právníci a další zástupci či asistenti dítěte v soudních nebo správních řízeních mají odpovědnost za to, že jejich služby a podpora budou přístupné i pro děti s mentálním postižením a budou odpovídat potřebám těchto dětí.

Pro odborníky pracujícími s dětmi s mentálním postižením vyvstává při zajišťování přístupu k zákonnému zastoupení nebo právní pomoci na rovnoprávném základě s ostatními určité napětí. To souvisí se zastřešujícím principem ‘nejlepšího zájmu’ dítěte, jak vyplývá z článku 3(1) Úmluvy o právech dítěte a článku 7(2) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který se může dostat do rozporu s přáním nebo názory dítěte. Všechny děti, včetně dětí s mentálním postižením, však mají v souladu s článkem 12 Úmluvy o právech dítěte lidské právo, aby jejich názorům byla věnována patřičná pozornost ‘odpovídající jejich věku a vyspělosti’. Více informací o zjišťování názorů dítěte za účelem zajištění jeho skutečné účasti v řízení je dostupných zde.

Při zajištění zákonného zastoupení nebo pomoci může vyvstat konflikt zájmů. Například odborník, který byl ustanoven, aby zastupoval názory dítěte v právním řízení (jako procesní opatrovník) může mít rovněž povinnost formulovat své doporučení soudu, týkající se opatření, které je podle jeho názoru v nejlepším zájmu dítěte (a které může být odlišné od výsledku, který si přeje dítě). V těchto případech je důležité, aby daný odborník dítě informoval o své dvojí úloze, jakož i o jakémkoli závěru o jeho ‘nejlepším zájmu’, který by mohl být v rozporu s vůlí dítěte a jeho preferencemi. Existující studie, jako je práce Marie Ruegger, dokládají, že děti si často této dvojí úlohy vědomy nejsou.

Další střet zájmů může vyvstat tam, kde osoba ustanovená jako zástupce názorů dítěte, má rovněž za úkol kontrolovat přístup ke zdrojům nezbytným pro implementaci soudního rozhodnutí. V těchto případech tak musí být vyžadovány další záruky, které by zajistily, že střet zájmů bude při zastoupení nebo pomoci dítěti minimalizován. Z požadavku věnovat názorům dítěte náležitou pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti vyplývá, že je klíčové, aby odborníci nediskriminovali na základě “nálepky” mentálního postižení, která může být dítěti přiřazena. Více informace o zákazu diskriminace je dostupných zde.

Klíčovou dovedností vyžadovanou k tomu, aby odborníci dosáhli těchto vzdělávacích a výcvikových cílů, je účinná komunikace s dítětem s mentálním postižením nebo duševní poruchou. Ta by měla zahrnovat rozvoj dovedností v metodách neverbální komunikace, včetně alternativní a augmentativní komunikace, facilitované komunikace a totální komunikace. Jelikož například odborníci v právních profesích nemusí být vždy sami proškoleni ve využívání těchto metod, potřebují být vzděláváni v tom, aby rozpoznali situace, v nichž je třeba využít podporu v komunikaci, aby zajistili, že budou moci účinně přijímat instrukce od svých dětských klientů a v důsledku toho je i účinně zastupovat. Jsou zde dostupné praktické návody pro vedení rozhovoru s dítětem v občanskoprávních, trestních a správních řízeních – příkladem je i tento nástroj vytvořený Advocacy Gateway v Spojeném království. Obsahuje rady pro právníky a odborníky pracující v soudním systému, které se vztahují ke komunikaci s dětmi, a to včetně těchto tipů:

“Ptejte se formou krátkých otázek s obecnými slovy a frázemi, které vždy obsahují pouze jednu myšlenku. Často opakujte jména, místa a předměty. Sledujte logickou a chronologickou strukturu, vysvětlete předmět a kdy se změní. Dávejte si pozor na doslovný výklad a přímo si ověřujte, zda došlo ke vzájemnému porozumění. Nespoléhejte se na to, že děti (a dokonce ani mladiství) řeknou, že něčemu neporozuměli.”

Pro mnoho dětí s postižení budou klíčovou podporu při komunikace v jejich životě představovat rodiče, rodina a přátelé, takže pro odborníky bude důležité se s těmito osobami při zjišťování názoru dítěte spojit. Multidisciplinární přístup může rovněž přispět ke zlepšení komunikace prostřednictvím zapojení pedagogů, sociálních pracovníků a dalších osob, které dítě dobře znají. Tento konzultativní proces, jakkoli je důležitý, by však nem,ěl nahradit povinnost odborníků pokusit se komunikovat s dítětem přímo, kdykoli je to možné, a odborníci by si měli být vědomi případných konfliktů zájmů při zjišťování názorů dítěte, které při konzultacích s dalšími osobami ze života dítěte mohou vyvstat-

Některé příklady dobré praxe v oblasti komunikace jsou dale rozvedeny zde a zahrnují mozaikový přístup, který komplexně zjišťuje pohled dítěte prostřednictvím společného rozhovoru, procházek, tvorby a hodnocení (včetně pořizování fotografií dítětem, vytváření kreseb nebo audionahrável), jakož i mode Tří domků, který dětem umožňuje nakreslit a okomentovat domeček dobrých věcí, domeček obav a domeček snů.