Postižení a dětství – Průnikovost

Postižení’ a sociální model postižení

Koncept ‘postižení’ není v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením (CRPD) definován. Určité vodítko v tomto směru nicméně poskytuje článek 1. V souladu s ním:

“Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.”

 Poukaz na “interakci” “postižení” s “překážkami” je důležitý. Připouští, že vyloučení ze společnosti není způsobeno pouze tím, že člověk má nějaký druh ‘postižení’. Dochází k němu v důsledku překážek, na které takoví lidé narážejí. Tento přístup je obecně označován jako ‘sociální model’ přístupu k postižení.

 Sociální model postižení byl rozvinut Mikem Oliverem v raných 80. letech 20. století s cílem vytvořit rámec, který by lépe odpovídal potřebám osob s postižením. Sociální model je rámec, v souladu s nímž není člověk s postižením postižen svou odlišností nebo “znevýhodněním”, ale jsou to naopak překážky vytvořené společností, které člověka zneschopňují a vytvářejí “postižení”. Sociální model je užitečný rámec, jelikož vytváří tlak na vládu a společnost, aby změnila a přizpůsobila zákony, politiky, struktury a praxi a učinila je inkluzivní a přístupné, spíše než aby nutila člověka, který má fyzické, smyslové, kognitivní nebo jiné ‘postižení’ se adaptovat nebo zůstat vyloučený.

Sociální model byl vytvořen jako protipól medicínskému modelu postižení, z něhož stále často vycházejí vlády i poskytovatelé služeb. Medicínský model se zaměřuje na postižení nebo chronické onemocnění jako na hlavní problém a všechny své přístupy a ‘řešení’ zaměřuje na stanovení postižení nebo snahu přizpůsobit člověka s postižením existující překážce, spíše než na překážku samotnou. Medicínský model často předpokládá, že člověk s postižením je nenormální, což může vest k paternalistickým přístupům při poskytování služeb lidem s postižením a živit stigma a diskriminaci mezi lidmi s postižením.

Zdroj: Disability Discrimination Act – Best Practice Trainers Resource Pack 2002 via Democracy, Disability and Society Group’s Taxi Driver Training Pack.

Vysvětlení překážek, kterým čelí lidé s postižením podle sociálního modelu:

Dětství, hlas dítěte a princip nejlepšího zájmu

Dítětem’ ve smyslu lidských práv je v souladu s článkem 1 Úmluvy o právech dítěte (CRC) “každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve”.

Ačkoli mezinárodní lidská práva připouštějí, že dětem není přiznána stejná právní způsobilosti jako dospělým, neznamená to, že názory dítěte nemají žádnou váhu. CRC stanoví, že děti musí být brány vážně při přijímání všech rozhodnutí, které se jich dotýkají, v míře odpovídající jejich věku a vyspělosti. Článek 12 CRC zaručuje “dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se jeho názorům musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni”.

Názory dítěte by nicméně nikdy neměly převážit nad “nejlepším zájmem” dítěte. Koncept nejlepšího zájmu dítěte je upraven v článku 3 CRC, které stanoví, že při veškerých činnostech státu nebo soukromých subjektů musí být “nejlepší zájem dítěte předním hlediskem.”

CRC rovněž uznává rozvíjející se schopnosti dítěte při výkonu jeho práv v článku 5 a článku 14. Unicef vydal detailní zprávu vysvětlující myšlenku a pojem ‘rozvíjejících se schopností dítěte.’ Parafrázujeme-li koncept této zprávy, stát a jeho aktéři jsou zavázáni k vytvoření politik, zákonů a praxe, které umožní všem dětem vykonávat svá práva. Rozvíjející se schopnosti by neměly být používány jako způsob, jak dětí jejich práv zbavit.

Je důležité porozumět tomu, jak názory dítěte mohou ovlivnit určení toho, co je v jeho nebo jejím nejlepším zájmu. Michael Freeman, který napsal obsáhlou publikaci  o právech dětí, o tom, jak vyvažovat nejlepší zájem oproti hlasu dítěte a jak vyhodnocovat ‘rozvíjejících se schopností’, uvádí “V těchto souvislostech neexistuje jednoduchá odpověď nebo jednoduché řešení. Nicméně je nepochybně třeba klást menší důraz na to, co tito mladí lidé znají – jinými slovy méně mluvit o znalostech a porozumění – a více se zaměřit na to, jak rozhodnutí, které činí, naplňuje jejich cíle a odpovídá jejich hodnotovému systému.” Nad rámec toho Freeman zdůrazňuje, že při určování nejlepšího zájmu musí být hlas dítěte skutečně zohledněn, a to ještě předtím, než je požadavek nebo přání dítěte zamítnuto.

Článek 3 CRPD (který upravuje obecné zásady Úmluvy ) volá po “respektu k rozvíjejícím se schopnostem dětí s postižením…” Článek 7 CRPD nicméně stanoví, že “při jakékoliv činnosti týkající se dětí se zdravotním postižením musí být předním hlediskem nejlepší zájem dítěte”.

Děti s postižením jako skupina

Práva dětí s postižením jsou zvláště zmíněna ve dvou hlavních mezinárodních úmluvách, Úmluvě o právech dítěte (CRC) a Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením (CRPD).

CRC upřesňuje lidská práva zaručená všem dětem (s postižením i bez postižení) a zakazuje diskriminaci na základě postižení při implementaci práv zakotvených v CRC. Dětem s postižením je zvlášť věnována pozornost v článku 23 CRC. Tento článek stanoví, že děti s postižením “by měly požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umožňujících aktivní účast dítěte ve společnosti.”

CRPD odkazuje na CRC v odstavci r preambule. Článek 7 CRPD pojednává specificky o dětech s postižením a vyzývá státy, aby přijaly “veškerá nezbytná opatření”, aby dětem se zdravotním postižením zaručily plné užívání všech lidských práv a základních svobod na rovnoprávném základě. Článek 24 zakotvuje rovný přístup k povinnému a bezplatnému základnímu i střednímu vzdělávání a přístup k inkluzivnímu vzdělávání.

Článek 4 o obecných závazcích vyplývajících ze CRPD zavazuje státy k tomu, aby děti s postižením byly zahrnuty a konzultovány při vytváření a provádění legislativy a politik vztahujících se k lidem s postižením. Článek 7(3) CRPD vyzývá smluvní státy, aby zajistily, že děti s postižením “mají právo svobodně vyjadřovat své vlastní názory ve všech záležitostech, které se jich dotýkají, přičemž se jejich názorům musí věnovat náležitá pozornost odpovídající jejich věku a zralosti.” Citovaný článek stanoví, že dětem by při realizaci tohoto práva měla být poskytnuta pomoc přiměřená jejich zdravotnímu postižení a věku.

Článek 13 CRPD, který vyžaduje rovný a účinný přístup ke spravedlnosti pro osoby s postižením, volá po úpravách odpovídajících věku za účelem usnadnění tohoto přístupu. Brožurka See me, Hear me  představuje dobré návody a návrhy, jak využívat CRPD k prosazování práv dětí s postižením.

Děti s postižením v sobě ztělesňují dvě protínající se identity – jsou dětmi a zároveň lidmi s postižením. Jako takoví mohou čelit odlišným překážkám, než jsou ty, které běžně zažívají děti bez postižení, nebo naopak lidé s postižením, kteří jsou však dospělí. Je důležité zohlednit rozdílnost zkušeností dětí s postižením – zkušeností, které mohou být rozdílné oproti dětem bez postižení nebo dospělým s postižením. Tento koncept je znám jako “průnikovost”, myšlenka vyjádření v práci Kimberle Crenshaw ve vztahu k průniku rasy a pohlaví. Crenshaw uvádí, “Tím, že si průnikovost uvědomíme, můžeme lépe poznat a pochopit rozdíly mezi námi a vyjednat prostředky, díky nimž najdou tyto rozdíly odraz v konstruktivní skupinové politice.” Manuál Minnesotské univerzity Human Rights. Yes! obsahuje užitečnou kapitolu, která se věnuje průniku identity spočívající v dětství a postižení a zaměřuje se na zvláštní potřeby dětí s postižením.

Ačkoli zde je důraz kladen na průnik postižení a dětství, je důležité si uvědomit, že dětství a postižení nejsou jediné charakteristiky nebo identity, které se k jednotlivci vztahují a že ve vztahu ke konkrétnímu člověku může nastat potřeba zohlednit jeho další identity, aby bylo možné plně porozumět překážkám, kterým čelí. Např. dítě s mentálním postižením může mít rovněž identity nebo charakteristiky spojené s rasou, etnicitou, náboženskou identitou, příslušností k romskému etniku nebo stěhujícím se národům, LGBT nebo pohlavím.

Legislativa a programy jsou často vytvořené tak, že se zaměřují na otázky vztahující se buď na děti, nebo na lidi (dospělé) s postižením. Programy a legislativa, které se úzce věnují své cílové skupině, nemusí odpovídajícím způsobem zohledňovat odlišné překážky, které zažívají děti s mentálním postižením. Například, zákon, který umožňuje dítěti svědčit v právním řízení v souladu s jeho “rozvíjejícími se schopnostmi” může být interpretován takovým způsobem, že děti s mentálním postižením vyřadí jako výpovědi neschopné. Soudci mohou odmítnout slyšet svědectví od dětí mladších sedmi let z toho důvodu, že věří, že děti mladší sedmi let nejsou schopny svědčit. Obě praktiky by byly v rozporu s principy a právy zakotvenými v CRC a CRPD. Jak bylo uvedeno ve zprávě Unicef o rozvíjejících se schopnostech dítěte “je nezbytné zdůraznit, že realizace práv dítěte nezávisí na způsobilosti se rozhodnout nebo na dosažení stanoveného věku.”

Pro odborníky, kteří pracují, nebo mohou přijít do kontaktu s dětmi s mentálním postižením, je nezbytné posoudit zvlášť v každém případě individuální potřeby dítěte při poskytování služeb (právních, sociálních nebo zdravotních). Nejlepší způsob, jak to udělat, je zeptat se samotného dítěte, jakou podporu by potřebovalo (pokud vůbec nějakou). Užitečné informace mohou rovněž poskytnuty členům rodiny, kteří dítě dobře znají – i když by svou péči měli vykonávat tak, aby neupřednostnili své názory před názory dítěte.

• Citlivost na možné důsledky průnikovosti znevýhodnění.
• Porozumění vyvažování mezi právy dítěte, přístupu vystavěném na nejlepším zájmu dítěte a rozvíjejících se schopnostech dítěte.
• Citlivost na důsledky sociálního modelu postižení a potřeba určit a odstranit překážky.